Žirafoviny.cz

     Vracela jsem se minulý pátek domů z práce a těšila se na volný víkend a na to, jak si pěkně a pořádně odpočinu od toho všeho kolem mne. Od kolegů, od děcek ze třídy, od shonu a chaosu venku.

     Otevřela jsem dveře, pověsila bundu na věšák a začala se zouvat. Z pokoje vyběhla moje malá, skočila mi do náruče a dala mi pusu.

„Ahoj, jak se máš? Už máš hotové úkoly?“

„Ještě ne, koukala jsem na televizi. Však je pátek mamííí. “

„Tak jo, ale zítra si je uděláš, ať pak máme volnou neděli a můžeme jít na koupaliště. Dobře?“

     Tak sedím v osamělé kanceláři a pomalu přestávám fungovat. Za chvilku se pustím do čaje, který zrovna stydne na pitelnou teplotu.

     Jsem tu sama, kde je zbytek vlastně ani nevím, a je mi to upřímně jedno, a tak je vypnuté rádio a já mám klid. To rádio je vypnuté i proto, že se mi nechce poslouchat hlášky typu „venku je nádherných 30°C a sluníčko, konečně je tu léto“. Grrrr :-| To říká někdo, kdo sedí v klimatizovaném studiu, večer vpadne do klimatizovaného auta a pojede domů, kde tu klimatizaci má možná také. Já tu nic takového nemám, a proto mne podobné hlášky dráždí a rozpalují doběla. Neříkám to ze závisti, ale proto, že drtivá většina lidí klimatizaci v práci nemá, a proto pracují v potu tváře.

     Byla temná chladná noc, vítr skučel, mráz na okenicích maloval rozmanité tvary. Mezi starými dřevěnými trámy se prodíral zbytkový vánek z odpolední vichřice. Z dáli šuměly staré stromy, zurčel potůček a houkala sova. Pod tíhou napadlého sněhu se hlasitě zlomilo několik větví a po prudkém kopci hnaly se dolů. Již dávno se uložila příroda k spánku, šedivé mraky a nehezké pošmourno vystřídal zářivý měsíc a čistá obloha s malinkými hvězdičkami a občasnými ladně tvarovanými vločkami a i na hradě začal panovat klid a mír.

     Kdybych byla věřící, mohla bych se alespoň modlit a hledat tak trošku klidu. Takto to nejde a já stojím opřená o zábradlí u okna řídící věže a nevěřícně koukám, co následující sekundy přinesou a co zase odnesou. Asi to bude zajímavé. A začalo to vlastně nevinně a já stále netuším, co se vlastně stalo a proč se to stalo.

     Šla jsem normálně do práce, jako pokaždé, pozdravila se s kolegy, dala si čaj a pak sedla k mašině a začala si zasluhovat výplatu. Je klidný den, není sezóna a tak je celkem pohoda, za několik týdnů to bude horší, ale teďka je klid. Už několik dní mi připadá, že zlobí rádio, ale někdo zase říká, že se mi to jen zdá. Fakticky nevím, nakonec jsem se vždy domluvila.