Obrázek   
Přihlášení
Uživatelské jméno:

Heslo:

Pamatovat si mne



Zapomenuté heslo

Nová registrace
Kam dále?
Hledání
Vzhled

(3 vzhledů)
Kdo je Online
9 uživatel(ů) je online (4 uživatel(ů) si prohlíží Články a povídání)

Uživatelé: 0
Hosté: 9

více...
Noví uživatelé
Kdo za co může
Administrátorka
Žirafka
Žirafka
Žirafička
Žirafička
Redaktoři
bernard
bernard
IvanH
IvanH
 
Emeritní
KatyH
KatyH

O lidském těle - Pohádka o první pomoci

Napsal/a Žirafka v 16. 08. 2009 v 12:17 (přečtení 4484×) Další články tohoto autora
O lidském těle
     Byla středa dopoledne a já jsem chodila po náměstíčku, kopala do šutrů a cedila skrz zuby nadávky na kruté počasí, kruté představené a krutý osud, protože opět musím čučet na základně a ne být někde v lese nebo jinde na cestě.

     Dosti silně jsem se nudila, občas prohodila slovo s jinými na základně, ale jinak jsem chtěla být spíše sama. Už jsem zvažovala, že si zalezu na své oblíbené místečko u potoka, ale pak mi zazvonil telefon. Dosti neochotě jsem jej vzala, volala totiž šéfová.

     Rozuměla jsem jen část hovoru, ale to důležité ano:

„Saši průser… blblbl Kluka štípla vosa… Do jazyka… blblb sežeň Míšu a auto… Jedou dolů… blblblb klap pííííp“


     Víc ani slovo. Tady se sluší vysvětlit, že Míša je záchranář, toho času u nás na návštěvě, a Kluk je alergik a astmatik. Jenže jak na potvoru byl Míša fuč i s autem a v celém širokém okolí nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Tak jsem způsobila menší poplach v kuchyni a v rychlosti vysvětlila Laďce, o co jde, a že ji nutně potřebuju i s autem. Tak ona nechala oběd obědem, bafla papíry a klíče, já vlítla na ošetřovnu pro léky a hurá obě autem po lesní cestě nahoru do lesa. Po pár stech metrech už proti nám jelo kolo se dvěma lidmi. Jeden pomocník z kuchyně a na rámu náš marod. Tak jsem do něj vrazila jeho léky (měl je sebou i pro tyto případy), něco svého a donutila jej hodně se napít. Šoupla jsem ho dozadu do auta, jak na potvoru to musí být kupátko, a jelo se zpět. Po otočení jsem ještě skočila pro zbytek dokumentace, hodila pořádnou tlamu na rohožce a jelo se k nejbližšímu lékaři. Tedy nejprve k tomu našemu, ale pak nastala menší komplikace.

     Jednak jsme dojeli auto s koňmi a nebylo možné jej předjet v nějaké rozumné době a pak jsem si poněkud spletla Rapotím a Sobotín. Osud. Auto s koňmi se podařilo předjet (ještě jednou se jim musím v duchu omluvit, opravdu nejsme piráti, ale bylo to nutné) a pak už jsme jeli, co to šlo. V Sobotíně jsem pochopitelně nemohla nic najít, tak jsem chytla nějaké lidi na ulici a zeptala se na nejbližšího doktora v dosahu. No, bylo to už kousek a bylo vlastně vyhráno. Kluk byl celou dobu vlastně v pohodě, krom toho, že ho začala bolet hlava a začal poněkud měnit barvu…

     V čekárně si na chvilku sedl, přeci jenom jsem viděla, že mu je o něco lépe, a čekali jsme, až bude volno. To bylo za chvilku, a tak jsme předběhli toho pána, co tam čekal a jako velká voda se nahrnuli dovnitř. Řekla jsem doktorovi, co se stalo a jaká je situace. On zavolal záchranku, dal Klukovi nějaké léky a udělal mu ze zadku jehelníček. Pak mě skásnul o nějaké koruny, ale to bylo v této situaci fuk. Měla jsem prostě jiné starosti, než nějaké koruny. I proto, že jsem s sebou žádné neměla Ale Laďka opět zachránila situaci.

     Přijela RZta, naložila Kluka a mě a jeli jsme do Šumperka do nemocnice. To už mi bylo jasné, že je všechno v pořádku. Klukovi bylo viditelně lépe, už nebrblal, že ho bolí hlava a celkově se mu ulevilo. To prostě bylo vidět.

     „Nesnáším ježdění sanitkou,“ řekla jsem při nastupování, načež mi řidič řekl skoro to samé. Ani se mu nedivím, je fakt, že když někam jedeme, je vždy někomu nedobře. No, jelo se. Bylo vedro, sanitky snad nemají žádné pérování a mně se začalo dělat mizerně. Nicméně jsem lékařce celou cestu tvrdila, že mi je dobře a že to je v pořádku. Důležité bylo přijet včas do nemocnice a předat kluka dále. O mě nešlo. Dopadlo to tak, že jsem při vystupování ze sanitky ztratila balanc a chytla se řidiče. Ten div nespadl, nečekal to (navíc žirafka není zrovna anorektička), ale pak mě zachránil a pomohl mi udržet se na nohou. Dovnitř nemocnice mě dovedli, a pak mě lékařka donutila lehnout si na zem. Sice se mi nechtělo, ale bylo to asi nutné. Pak už mi bylo dobře, ale těch několik desítek sekund si pamatuji tak nějak útržkovitě. Co vím určitě, že jsem pořád remcala, že mi nic není a že už jsem v pořádku. To byla pravda až za chvilku. Kombinace horka, únavy, divoké jízdy i vypětí posledních několika desítek minut udělalo prostě svoje.

     Chvilku jsme počkali v čekárně, chvilku jsem si s Klukem povídala a on asi cítil, že tam bude muset zůstat a vůbec se mu to nelíbilo. To ovšem nebylo v mé kompetenci, o tomhle rozhodují lékaři. Tak jsme si povídali a povídali a pak šli dovnitř. Mě dost lidí říkalo „maminko“ a jemu „holčičko“. Kluk se totiž vyznačuje dlouhými vlasy a náušnicemi

     Dopadlo to tak, že si jej tam skutečně nechali na pozorování do druhého dne. Když jsem se loučila, bylo mu do breku, ale jinak to prostě nešlo.

     Druhý den jsem pro něj už jela s hlavním vedoucím. Jsem pako, zapomněla jsem oblečení a to jsem si uvědomila až v Šumperku, takže to znamenalo jít mu něco koupit. Ještě že mám dobré oko. Dokonce si pak ty věci nechtěl sundat Došla jsem si pro něj na oddělení, on už se na to těšil od rána a prý se pořád chodil ptát, jestli už tu jsme a jestli jsme volali, a tak podobně.

     Zato já jsem si připadala na sesterně divně. Všude čisto, bílo, uklizeno… a já na sobě černé špinavé kalhoty a triko stejné barvy i stavu a hrdě jsem tvrdila, že jsem zdravotník Vyřídila jsem papíry, vzala Kluka a jeli jsme zpět na tábor. Všechno dobře dopadlo. Naštěstí.



     A proč o tom vlastně povídám? Protože jsem ráda, že všechno to moje učení a biflování se postupů a vědomostí nebylo na nic. V normální situaci bych asi váhala nad tím, jaký je dobrý postup a jestli nejde něco udělat jinak a lépe. Tady se však rozběhla situace a bylo nutné ji řešit. Nebyl čas na nějaké veliké přemýšlení. Bylo nutné jednat. Všechny postupy mi naskočily automaticky a jela jsem jako stroj. Nepřemýšlet, dávat jasné pokyny těm, kterým je nutné je dát, sama podobné pokyny přesně plnit a mít před očima jediný cíl. Pomoci Klukovi, kterému jde o život.

     S odstupem času vím, že to tak dramatické nebylo. Jestli pomohla včasná pomoc od vedoucích v lese, rychlý převoz, léky, chlazení, nebo měl kliku a alergická reakce by se nerozeběhla stejně, to už dneska nikdo nezjistí. Důležité je, že všechno dobře dopadlo a že si můžu dělat srandu z toho, že mě do nemocnice přivezli na vozíku a Kluk došel pěšky

     Závěrem tedy chci jednak poděkovat všem, kdož se na akci podíleli, a druhak potvrdit, že teorie je sice nuda, ale pokud člověk má něco naučené opravdu dobře, tak v krizové situaci to dovede použít. I když se bojí, že bude zmatkovat. Budu ráda, když to už nebude potřeba, ale člověk nikdy neví. Přeji vám všem to samé.
Hodnocení: 9,00 (3 hlasy) - Ohodnotit -
Formátovat pro tisk Poslat známému Vytvořit z článku PDF
Komentář je vlastnictvím svého autora. Vyjadřuje jeho názory, ne názory redakce nebo provozovatele webu či serveru.
Napsal/a Vlákno
Host
Publikováno dne: 19.8.2009. 18:43  
 Odp: Pohádka o první pomoci
Tak tohle je taková moderní pohádka, na jaké jsou zvyklé dnešní děti, spíš tak do horrorova. Ale když se to nečte před spaním, tak to jde.
Ono se tomu taky říká křest ohněm, tedy té skutkové podstatě, a když ho má Žirafka úspěšně za sebou, už nikdy to takový horror nebude.
Nebo bude?
Žirafka
Publikováno dne: 19.8.2009. 19:38  
Administrátorka
Datum registrace: 04.05.2008
Bydliště: Ústecký kraj
Počet komentářů: 1009
 Odp: Pohádka o první pomoci
Snad ne, ono toho letos bylo dost na iks roků dopředu. Jedno dušení, jedno ježdění sanitkou, ustřihnutý prst (Tedy skoro ustřižený. To si pak člověk ani nepokecá, že )pak nějaká klíšťata, vši, pochroumané koleno, odřenina na půl paže...

Takže už žádné křesty nebrat.
IvanH
Publikováno dne: 20.4.2018. 7:12  
Redaktor
Datum registrace: 04.02.2015
Bydliště:
Počet komentářů: 61
 Odp: Pohádka o první pomoci
No a dobrý pocit je určite aj to ak vlastnej mame zachrániš život vďaka 15 minutovej masáži srdca a umeleho dýchania (pokiaľ neprišli záchranári a pokračovali ) po masívnom infarke tak ako sa to doslova prežili moja teta a sesternica. Takže aj takto jej chcem poďakovať. Ako-také základy prvej pomoci by mal absolvoať a ovládať každý.
No a k rozprávke iba toľko že aj postihnutý chlapec sa cítil lepšie keď videl a vnímal že je pri ňom niekto kto sa o neho vie postarať aj takej situácii.
No a záverečné ponaučenie z rozprávky je keď jete ovocie v prírode (v našich obydliach sa bodavý hmyz až tak často nevyskytuje) tak si kontrolujte či ho už neje najaká osa, včela .....
Žirafka
Publikováno dne: 24.4.2018. 5:44  
Administrátorka
Datum registrace: 04.05.2008
Bydliště: Ústecký kraj
Počet komentářů: 1009
 Odp: Pohádka o první pomoci
Citát:
No a dobrý pocit je určite aj to ak vlastnej mame zachrániš život vďaka 15 minutovej masáži srdca a umeleho dýchania (pokiaľ neprišli záchranári a pokračovali )


Tak to doufám nikdy nebudu muset používat ani zažívat. Ono vůbec u těchto znalostí je dobré je znát, ale nikdy nepotřebovat.
Odeslat komentář
Pravidla komentářů*
Všechny komentáře se automaticky schválí.
Nadpis*
Jméno*
Email*
Webová stránka*
Zpráva*
Potvrzovací kód*
0 + 4 = ? (slovem)  
Napište výsledek tohoto příkladu
Maximální počet pokusů je omezen na 10.
Obrázek Obrázek
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Obrázek
Redakční systém XOOPS 2.5.9
Obsah © 2008-2018 Žirafoviny