Žirafoviny.cz

Na film jsem svým foťákem naposledy fotil někdy během roku 2005 - pak jsme si pořídili malej Olympus Zoom s tehdá obrovským rozlišením 3,5MPix a v podstatě od tý doby už výhradně digitál. I negativy z tý kinofilmový doby jsem (bohužel ne všecky) ještě našel a naskenoval do digitální podoby, abych s těma fotkama mohl pracovat v digitální podobě. Co mi ale z tý kinofilmový éry zůstalo i v digitální době je způsob volby záběru, protože u focení pořád přemejšlím nad úhlem i kompozicí minimálně hodně podobně, jako bych měl k dispozici jen jedno drahý políčko kinofilmu - i když dnes už můžu "napráskat" v podstatě kolik snímků chci a ještě si je následně na displeji zkontrolovat a případně promazat nepovedený nebo nehodící se - a nemusím je draze nechávat vyvolat a nakopírovat ve fotoslužbě/fotolabu (nebo jako u čb fotek u sebe doma v koupelně přeměněný na provizorní fotokomoru) a hodnotit je až hotový. Proti éře filmu a fotek z filmu se mi změnila i forma prohlížení "rodinnýho alba" nebo "alba z dovolený" s rodinou nebo případnou návštěvou - nemusím vláčet z knihovny kilový a těžší bichle fotoalb, ale sednu za komp, přepnu zobrazení na zrcadlenou plochu na další monitor, kam mám zapojenou plochou LCD televizi v obýváku pomocí HDMI propojení a z disku spustím přezentaci vybranýho souboru fotek. Veškerý zpracování obrázků se pak taky samozřejmě odehrává už ne potmě a při máčení si prstů v hydrochinonu a metolu a další chemii nebo pálení se o leštičku, případný požadavky na fyzickou podobu jednotlivýho obrázku řeší barevná tiskárna (podle požadavku na kvalitu laserová nebo inkoustová) anebo objednávka u internetový fotoslužby - včetně možnosti nechat si s vlastním motivem vyrobit nejen papírovou fotku, ale jako památku nebo dokonce jako profesionálně učuněnej dárek třeba i fotoknihu, kalendář, polštářek, hrníček a další ptákoviny ...

Já fotím podle nálady a situace. Většinou je to na malý digitální Olympus mjů 600 digital, ale mám i filmové přístroje a občas je proženu.

Fotit s digitálem stejně, jako se fotí na film je dobrý zvyk, nevznikají pak tisíce a tisíce zbytečných a stejných fotek a nikdo je pak nemusí prohlížet. Svého času mne velmi děsilo přijet za rodiči po jejich dovolené, protože to znamenalo koukat na jejich fotky a že se táta často činil. Tisíce to sice nebyly, ale stovky ano a pokud jsem někde nebyla, tak mne to prostě nebaví.

Jinak zpracování fotek v lázních má svoje kouzlo, ne že ne. A když se to umí, dají se dělat také zázraky, podobné, jako na počítači, byť tam je to nesrovnatelně jednodušší. Když se to umí