Žirafoviny.cz

     Psala jsem článek o mimořádné události ve stanici Liběchov, ale zase se mi zakousl počítač, a protože jsem neměla text uložený (ačkoli je nastavené automatické ukládání), tak jsem o všechno přišla. Jsem z toho dosti rozmrzelá, ale už s tím asi nic nenadělám.

     Před asi tak čtrnácti dny, možná třemi nedělemi, se mi začal počítač kousat a stále končit v „modré smrti“. Dělal to hlavně po zapnutí, když přečkal několik prvních minut, už běžel dobře. Tuto situaci jsem už zažila, proto jsem došla do firmy, koupila jsem nový ATX zdroj a během chvilky jsem jej vyměnila¹.

     Tak tu po delší době zase máme povodně. Předpokládám, že část čtenářů po přečtení nadpisu a první věty rovnou otočí oči jinam, nebo cosi procedí mezi zuby. Ale nebojte se, nejedná se o srdceryvný článek nebo žádost o pomoc. Tak tedy začneme znovu:

     Tak tu po delší době zase máme povodně. V posledních dnech se o nich napsalo a napovídalo tolik, že to je až neskutečné. Okurková sezóna rázem skončila. Až si začínám myslet, že většina novinářů po nocích nudného léta vzývala mocnosti nebeské i pekelné, aby se něco stalo a bylo o čem psát.

     Mám kamarádku v jednom městě ve středních Čechách. Je mezi námi docela slušný věkový rozdíl, kdybych na veřejnosti tvrdila, že to je moje dcera, klidně mi to uvěří (ale to bych ji nepřála). O to však nejde.

     Před pár dny jsme se s ní na něčem domlouvala a pak mi najednou přestala odpovídat a SMS se tvářily jako nedoručené. A také nedoručené byly, jak jsem pak zjistila. Těch zpráv jsem poslala vícero a pak i email, ale stále žádná odpověď. Vrtalo mi to hlavou, ale nic více jsem udělat nemohla.

     Na svých cestách zažívám různé situace. Vlakem najezdím týdně mnoho kilometrů a potkám mnoho různých lidí. K tomuto příběhu došlo již před nějakým časem na přelomu roků 2005 a 2006 a není vymyšlený, bohužel jsem jej zažila na vlastní kůži.

     Jela jsem tenkrát ze školy domů, bylo to v zimě někdy kolem Vánoc. Přesně už to nevím, ale venku byla tma, kosa a ve vlaku příjemné horko. V té době jsem jezdila posledním vlakem z Prahy přibližně ve 20.50 z Masarykova nádraží a vždy jsem měla hodně moc času do odjezdu. Škola končila moc pozdě na chycení předchozího vlaku a moc brzy na čekání na ten následující. Řešila jsem to chozením po Praze, koukáním do výloh, ťapáním v obchodu, ale nejčastěji čekáním v hale a pak uhnízděním se v přistaveném vlaku.

     Není to tak dlouho, co jsem jela vlakem z Moravy zpět domů. Konkrétně to bylo ze Zábřehu na Moravě. Ačkoli město se vlastně jmenuje jen Zábřeh, jenže stanice se jmenuje tak, jak se jmenuje. Podle všeho, někde existuje ještě nějaký jiný Zábřeh. Asi v Čechách

     Jeli jsme tenkrát celkem čtyři: Já, Bety, Katy a Kryštof. A protože jsem asi nejvíce oráchlá, a hlavně rychlá, vletěla jsem do vlaku a hledala volné kupé. Což je v této stanici prakticky neřešitelný problém. Ale ta čtyři místa jsem našla. Tak jsem jukla dovnitř a slušně se zeptala, jestli tu mají volno. Po kladné odpovědi jsem mávla na ostatní a tak také vlezli dovnitř.